Jsou setkání, ke kterým možná nikdy nedošlo, a přece se o nich píší hry. Třeba o tom, jak se božská Greta potkala jednoho dne s Winstonem Churchillem na jachtě Aristotela Onassise. Spasitel západního světa a legenda stříbrného plátna si přitom mají co říct.

Výtečná francouzská dramatička Isabelle Le Nouvel o jejich setkání, k němuž ovšem klidně dojít mohlo, napsala hru, kterou chcete vidět. Třeba i proto, že Winstona Churchilla hraje výborný Igor Bareš a Gretu Garbo skvělá Klára Cibulková.

Stačí málo: nabrat kurz Divadlo Viola, které je sice menší než paluba legendární jachty Kristina, ale neméně podmanivé.

Tváříme se, že nás Vary vlastně vůbec ‚neberou‘, přitom jsou naší kulturní součástí, ať chceme nebo ne. Už více než 25 let je karlovarský festival lesklý, zářivý, třpytivý, pompézní, nepřehlédnutelný a spektakulární.

A to si zaslouží knihu, která ukáže, kdo za to - také a nemálo - může. Knihu impozantní, velikou, barevnou, zábavnou. Prostě stejnou, jako je celoživotní dílo bratrů Cabanů.

A je mi potěšením, že mohu být její součástí... tedy kapitolou! O tom cabanovském divadel-ničení.

PS. Jestli chcete tenhle knižní, tří a půl kilový skvost mít doma, mrkněte sem.  

Milan Kundera. Ten, který si na rozdíl od většiny z nás zvolil sociální izolaci zcela dobrovolně a setrvává v ní už desítky let, stal se mi námětem, objektem i zábavnou noční můrou.
Probíral jsem se slovy a díly romanopisce, esejisty, ale i dramatika... odkrýval významy, které se v čase měnily podle toho, jak autor sám potřeboval nebo chtěl.
Obzvláště velkou slabost pak mám pro (jeho) slova, jež popírají ta, která autor napsal dříve…
Ale kdo jsem já, abych soudil! Proto jsem raději o Velkém Kunderovi napsal článek. O Milanu Kunderovi dramatikovi. O Milanu Kunderovi, který možná ani nikdy neexistoval.

Nechť posoudí sami čtenáři.

O symbolismu v různých podobách přednáším velice rád. Třeba o tom, jak se mladí umělci na konci 19. století snažili dělat divadlo jinak a moc jim to nešlo. Až se objevil jistý frankofonní Vlám a něco se mu povedlo.

A protože mám Maurice Materlincka rád, "pořídil" jsem studentům - ale nejen jim - před jistou dobou praktické a zábavné čtivo. Jaké? Co by asi tak mohl udělat pedagog, jenž je též překladatelem?

Po víc než sto let starých překladech Marie Kalašové jsem se proto pustil do překladů tří Maeterlinckových dramat.

Přelomové jednoaktovky Vetřelkyně (1890), Slepci (1890) a Nitro (1894) vydalo pod názvem "Krátké hry o smrti" nakladatelství NA KONÁRI. K sehnání u dobrých knihkupců a také v knihovnách.

"Petru Christovovi učarovalo amatérské divadlo v době gymnaziálních let natolik, že se později stal vedoucím Katedry divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, divadelním kritikem a překladatelem divadelních her. Jaká byla cesta od pohádek až k roli uznávaného divadelního akademika? "

O tom všem - a mnohém dalším - jsme si s redaktorkou Ivanou Denčevovou onehdá povídali na ČRo PLUS v pořadu Osobnost Plusu. 

O “první české hře uvedené v Paříži” se toho u nás příliš nenapsalo, a to navzdory mnoha skutečnostem, jež by leckoho mohly překvapit: jednalo se o Čapkovy roboty, režíroval je (řečeno slovy G. B. Shawa) “the best director in Europe”, hráli se v jednom z nejlepších meziválečných evropských divadel a v roli robota Mariuse se objevil herec jménem Antonin Artaud.

Francouzský život Čapkových robotů neoplývá množstvím inscenací a uvedení - spíše naopak. Čapek-dramatik ve Francii stále zůstává autorem “pozapomenutým” a nepříliš známým. Přesto stojí francouzský osud R.U.R. za pozornost: třeba právě proto, že jasně ukazuje rozdíly mezi českým a francouzským pojetím divadla jako takového.

Jednou, takhle na podzim, jsem si zašel na večeři. A přibalil si něco s sebou. POCHOUTKU.

Byla to večeře trochu obskurní, při níž se jedlo, pilo, hovořilo, recitovalo i četlo.

Jak jinak, když hostitelem byl literární časopis Tvar. A já měl na jeho večeři na téma "chuti" tu čest být interpretem vlastního překladu mé oblíbené Pochoutky, románového debutu 𝗠𝘂𝗿𝗶𝗲𝗹 𝗕𝗮𝗿𝗯𝗲𝗿𝘆.

A příběh o tom, že být nejlepším kritikem jídel na světě nutně neznamená, že nemůžete být hajzl ani když vám zbývají poslední dva dny života, jsem si - stejně jako celou večeři - sakra vychutnal!

Zařaďte ji do svého čtenářského jídelníčku i vy!

Do PLAVu, měsíčníku pro světovou literaturu, přispívám sice nepravidelně, ale stále rád. Zpravidla překlady povídek, ukázek z románů, esejů či komiksů.

Pro jedno z čísel jsem se trochu rozepsal. A zamyslel se nad tím, jaké to vlastně je, když se překládají texty pro divadlo.

A na co jsem přišel? Třeba na to, že i bulvární, veskrze zábavné divadelní hry se dají překládat jediným možným způsobem, a to DOBŘE.

. . .

Má to pár stránek a k přečtení je to v časopise, které si lze pořídít na pár kliknutí . ▼