Při svém univerzitním studiu kombinoval Petr Christov francouzský jazyk a literaturu s divadelní vědou. A ačkoli neabsolvoval žádný překladatelský seminář, přirozenou cestou dospěl k překladům francouzsky psaných textů pro divadlo.

Inscenace jeho divadelních překladů bývají zpravidla jejich českou premiérou. Mnohé z přeložených her byly uvedeny v řadě francouzských divadel a jejich autoři patří mezi úspěšné hvězdy evropského divadla, některé byly převedeny do filmové podoby.

Všechny autorovy překlady textů pro divadlo jsou čtenářům tohoto webu v plných verzích k dispozici v elektronické podobě.

Jako překladatele zastupuje Petra Christova agentura DILIA, na kterou je možné se obrátit v případě zájmu o scénické užití kteréhokoli z děl.

SKORPIOS NA OBZORU (Skorpios au loin, 2018), Isabelle Le Nouvel

WINSTON: Když vám postaví vaši vlastní sochu, Miss Brown, váš pohled na holuby se dost promění.

 

 

Ve své v pořadí již třetí hře se francouzská herečka a autorka Isabelle Le Nouvel (* 1973, její  druhou - a do češtiny první přeloženou - hrou je velmi zdařilá konverzační komedie Skotský syndrom z roku 2016) pustila opět do osvědčeného a divácky oblíbeného žánru: Skorpios na obzoru je povedenou konverzační hrou s historickými postavami.

Na palubě proslulé luxusní jachty “Kristina O.” řeckého miliardáře Aristotela Onasise se jednoho letního dne setkávají dva tradiční Ariho hosté: “spasitel západního světa” Winston Churchill a “božská” Greta Garbo. 

Jsme v roce 1959. Winstonovi je pětaosmdesát, Greta je o třicet let mladší. Ačkoli svůj poslední film natočila už na začátku války zůstává pro Winstona stále ztělesněním filmu jako takového a esencí absolutní krásy. Winston maluje západy a východy slunce, hodně pije a pohybuje se na elektrickém vozíčku, který mu věnoval přítel Aristoteles.

Výjimečné setkání dvou výjimečných osobností 20. století na palubě výjimečné lodi není pokusem o historicky věrný dokument: je především zábavnou rozpravou o roli umění a krásy v našich životech, úvahou o tom, jak rodinné zázemí ovlivňuje naše životy. A také upřímným vyznáním lásky a obdivu sice starého, ale stále slavného muže k ženě, kterou obdivovaly miliony a miliony mužů a žen po celém světě.

Ve skutečnosti se Winston s Gretou možná nikdy na palubě Ariho lodi nesetkali. Ale jejich setkání klidně mohlo vypadat tak, jak je v této hře vidíme. I s mladým majordomem Niklausem, který doplňuje trojici jejích herců, a humry v bazénu.

Autorčina hra může čtenářům právem připomenout jiné oblíbené, dlouho a úspěšně uváděné hry podobného typu: Picassa Jeffreyho Hatchera, Ještěrku na slunci Johna Murrela či Leni Valerie Schulzové a Romana Olekšáka.

 

 

HLAVNĚ ABY BYL ŠŤASTNÝ (Pourvu qu’il soit hereux, 2015), Laurent Ruquier

CLAUDINE: Dej to sem. To snad není pravda, podívej, oni se líbají!

MAXIME: No jo, přesně tak, líbají se. Chlap s chlapem. A právě na základě toho se dá říct, že jsou homosexuálové.

CLAUDINE: Panebože, panebože, co jsem komu udělala, že se to musí stát zrovna mně! Proč já!

MAXIME: Stalo se to jemu. My můžeme jenom konstatovat, že to tak je, lásko.

CLAUDINE: Já nevěděla, že je homosexuál.

MAXIME: Myslíš Nikolu nebo toho herce?

CLAUDINE: Myslím Nikolu… Ale o tom herci jsem to taky nevěděla.

Komedie mediálně úspěšného francouzského humoristy, dramatika a populárního rozhlasového a televizního moderátora Laurenta Ruquiera (*1963). Hra pro trojici herců ve třech obrazech: tedy dvou hypotézách a jedné realitě.

Ruquierova komedie není k popukání, ačkoli její dialogy jsou svižné, vtipné a dynamické. Ruquierova komedie je sondou do života jednoho obyčejného manželského páru, který je nucen čelit nečekanému zjištění: Claudine s Maximem se na dovolené u moře z titulní stránky bulvárního časopisu dozvědí, že jejich třiadvacetiletý syn chodí s celebritou. Co s tím? Jak se k tomu postavit? Co to znamená? A proč jim vlastně Nikola nic neřekl? Možná proto, že tím, s kým se drží na fotografii v časopise za ruku, není žádná půvabná dívka, ale slavný, úspěšný a nepochybně šarmantní herec. Muž.

Od této úvodní situace rozvíjí Ruquier postupně dvě hypotézy, jak by se toto letní prázdninové ráno v hotelovém pokoji u moře mohlo vyvíjet. Nejprve dva obrazy, dvě různé verze toho, jak rodiče přijímají synovu homosexualitu. Kdo je pro? Kdo je proti? V závěrečném třetí obrazu - příznačně nazvaném “Konečně realita” - se rodiče se svým synem setkávají. A hovoří spolu. O lásce, výchově, toleranci: ale zejména o vině. 

A to nikdo z nich ještě netuší, že to nejhorší je teprve čeká.

ŠŤASTNÝ VYVOLENÝ (L`Heureux élu, 2016), Eric Assous

"Hořká komedie o lásce ve stínu nenávisti."

 

Manželé Greg a Melanie pozvali svého kamaráda Jeffa na večeři. Jeffova bývalá přítelkyně Charlie, kterou pět let neviděl, se má vdávat a za svědka si vybrala Melanii. Shodou okolností se Charlie se svým vyvoleným objeví na společné večeři. Charlie ho miluje, ačkoliv své přátele předem varuje, že je "trochu jiný".

Jak moc jiný? Nechte se překvapit.

VNITŘNÍ NEPŘÍTEL ( L’Ennemi intérieur, 2015), Marilyn Mattei

Max odešel bez rozloučení. Nikdo nevěděl, kdy přesně odešel, ani kde teď je. Až do dne, kdy se na jeho facebookovém profilu objevilo to video. Popravuje na něm klečícího muže v oranžovém hábitu.

Na střední školu je vyslána psychologická intervence, psycholožka Luise je pověřena promluvit s teenagery z Maxova okolí, hlavně s jeho kamarády, Georgem a Simonem. Každý se s událostmi okolo Maxe vyrovává jinak – někoho uklidňuje zpochybňování pravosti videa, někdo je fascinován explicitním násilím, které video zachycuje.

Rozhovory s psycholožkou přitom nemají šanci zabránit tomu, co se chystá – George a Simon se rozhodnou unést Maxovu přítelkyni Selmu. Jsou přesvědčeni, že se v ní usadilo zlo a islámský ďábel, a rozhodnou se ji vyléčit, aby také neodešla do temnoty. Celá akce je řízena školním vychovatelem Eddym, třicátníkem, který věří, že jeho jednání je správné a že jím slouží národu a vlasti.

Ale jakmile v únoscích zvítězí strach nad zdravým rozumem, nic nemusí dopadnout tak, jak si naplánovali. A možná vše dopadne ještě mnohem hůř.

SKOTSKÝ SYNDROM (Le Syndrome de l’écossais, 2016), Isabelle Le Nouvel

Tradiční půdorys francouzské komedie není někdy třeba zásadně měnit - dva manželské páry se setkají na večeři u jednoho z nich. Ve hře francouzské herečky a autorky Isabelle Le Nouvel (*1973) se dvě sestry a jejich manželé sejdou při příležitosti oslavy narozenin hostitelky a vše podstatné se odehraje mezi kuchyní a pohovkou v obývací části místnosti. S tím, že svou roli v příběhu sehraje i knihovna v obýváku a lékárna na malém městě.

Bruno s Florence pozvou na večeři Sophii s Alexe, ale máloco proběhne tak, jak by hosté i hostitelé předpokládali. Na jedné straně stojí úspěšný šedesátiletý spisovatel (a jeho mladší žena), na té druhé jeho stejně starý švagr, ještě úspěšnější a ještě bohatší podnikatel (a jeho podobně mladá žena, sestra jeho vlastní manželky).

Bruno před manželkou skrývá alkohol nahoře na knihovně, Alexe bolí z golfu záda, Sophie začala chodit k psycholožce a Florence taky není zrovna v pohodě. Všichni pijí alkohol, někdo si vezme prášky na bolest, někdo jiný by zase rád změnil dosavadní život a zapojil se do altruistického projektu. A v troubě se pořád peče kýta…

JAK CHCETE (Tout ce que vous voulez, 2016), Matthieu Delaporte & Alexandre de la Patellière

Ona je úspěšná spisovatelka a dramatička, on její soused, který bydlí v bytě o patro níž. Thomasovi zatéká do obýváku, protože Lucie jaksi pozapomněla, že si napouští vodu do vany. Lucie má napsat hru, ale neví, o čem by měla psát, neb vždy psala o sobě a teď je až příliš spokojená. Její život se zdá být až příliš klidný, nudný a rozhodně není dobrým námětem pro pohnuté  dramatické osudy. Thomas rád vaří, má dvě děti a smysl pro humor.

Hra autorské dvojice Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patellière, která má za sebou úspěšnou debutovou hru Jméno (Le Prénom), kterou společně s velkým ohlasem převedla i do filmové podoby, je nápaditě komponovaným příběhem o setkání dvou lidí z odlišného prostředí, jejichž cesty se setkají a začnou se vzájemně ovlivňovat více, než by si jedna či druhá strana vůbec byla schopná připustit.

Scénu za scénou můžeme sledovat postupné pronikání reality Luciina a Thomasova života do světa divadelního. Lucie totiž pozvolna začne nalézat inspiraci pro svou novou hru právě v tom, co s Thomasem začíná prožívat. A Luciin manžel je slavný herec, který má v připravované hře hrát.

To vše bez zbytečného patosu, s velkou mírou nadhledu a prostorem pro dva velké herecké výkony v ne zcela konveční francouzské komedii “o životě a o divadle”…

ÚČET (Addition, 2016), Clément Michel

“Spát s ženskou, která je starší než jeho vlastní manželka, je prostě magořina.”

Jsou tři a vyrazili si na společný víkend. Jules, Axel a Antoine, dlouholetí kamarádi, čerství čtyřicátníci. Včera si zašli na večeři, kterou jeden z nich za kamarády zaplatil. A druhý den ráno po těch dvou chce, aby mu “to vrátili”, že to trochu přehnal a že se o útratu podělí. To vše hned v úvodním obrazu úspěšné francouzské komedie Clémenta Michela (*1974) o klukovském přátelství v dospělém mužském světě.

JULES: Antoine, ty chápeš, co se tady snažím říct?
ANTOINE: Já tomu rozumím naprosto skvěle. Když jsem byl na střední, přišla k nám do třídy nová holka, Cécile Mouretová. Jednou se při hodině pozvracela, při dějáku, vlastně ne, při dějáku to nebylo, spíš asi při zemáku… Byl to zemák nebo ne… Ne, zemák to taky nebyl…
JULES: Je důležité, co to bylo za hodinu?
ANTOINE: Jasně že ne.
JULES: Tak pokračuj.
ANTOINE: Máš pravdu. Takže, ta holka se pozvracela. A celej rok to byla ta holka, která se pozvracela. Celou dobu jsme měli pocit, že jí tak trochu smrdí z pusy, dokonce i několik měsíců potom. A bylo to pěkně pitomý, protože byla docela hezká.
JULES: Ale poblila se.

Účet ovšem není pouze komedií o jednom účtu za jednu večeři, ačkoli se v ní počítá poměrně často. Pánové také sami dosti účtují : jeden s druhým, druhý s třetím a všichni tak nějak vzájemně. Dopočítáme se mnoha vzpomínek, historek, esemesek, milenek, manželek, lží i “na rovinu” říkaných pravd, polopravd či přiznání.

Někdo zkrátka nosí brýle, někdo permanentně zahýbá manželce a někdo je od přírody arogantně namyšlený. Nebo je to možná všechno trochu jinak. Ale to si radši “na rovinu” říkat nebudeme, že?

CRAVATE CLUB (Cravate club, 2000), Fabrice Roger-Lacan

Hlavním tématem hry Fabrice Rogera-Lacana Cravate club jsou vztahy: partnerské, přátelské, pracovní i společenské. Ale nemalou roli hrají též náznaky, tajemství, lež a podivné, nezřídka falešné, odkrývání pravdy. Není se co divit -  její autor je vnukem slavného psychonalytika Lacana a jeho hra je pozoruhodnou analýzou dvou čtyřicátníků.

Vše se odehrává v kanceláři dvou architektů. Adrien a Bernard jsou dlouholetí přátelé a společníci s rozdílnými osudy. Bernard slaví narozeniny, Adrien se mu však – chtě nechtě – svěří, že na plánovanou oslavu přijít nemůže. Má prý pravidelnou večeři ve svém „klubu“, která se koná vždy první čtvrtek v měsíci. Klub je obestřen tajemstvím, ve vztahu obou mužů však zapůsobí jako rozbuška, která odhalí mnohé problémy a dlouhodobě nevyřčené obtíže.

Precizně vystavěný dialog nepostrádá humor a pozvolna odkrývá životní situace obou mužů. A kolem se stále vznáší prazvláštní, nicméně úsměvný přízrak smrti. Komorní situace neúprosného a vpravdě vynuceného odhalování pravdy může poučeným čtenářů připomenout hru slavné francouzské dramatičky Nathalie Sarrautové Pour un oui et pour un non (Pro nic za nic).

BELGICKÁ RYBKA (Le poisson belge, 2015), Leonore Confino

MALEJ HOLKA: Dětský přísahy nic neznamenaj. Musíš mi dát jasný pravidla: “tohle ne ne tak tohle ani náhodou tohle taky ne hele žádný výmluvy na tohle teda zapomeň” a musíš vydržet, když budu třeba křičet “přísahám, na mou duši, slibuju na psí uši, na mě se můžeš spolehnout.“ Protože když dítěti ustoupíš jednou, tak finito, hotovo konec, chápeš? Pěkně si to pak všechno vyžereš.  
VELKÁ PÁN: Zavři klapačku a jdi spát!  

 

Belgická rybka je dialogem dvou postav, osamělého Velké pána, který jednoho zimního večera potká na ulici Malýho holku. Podivná dívka pronikne do jeho bytu, vyžaduje od muže péči a systematicky destruuje jeho pečlivě naplánovanou každodennost. Navíc má nějak podezřele ráda vodu. Není ale nakonec jeden pro druhého jen druhou částí jejich já? A co jsou ti dva vlastně zač? 

Herečka, dramatička a scénáristka Leonore Confino (*1981) patří v současnosti k předním mladým autorkám na francouzské divadelní scéně, jejíž jméno se postupně dostává do povědomí publika i kritické obce. Za své texty již získala několik prestižních ocenění, včetně Prix Sony Labou Tansi des Lycéens 2017.

Za tuto hru byla dokonce nominována na nejprestižnější ocenění Prix Molière v kategorii Nejlepší francouzsky píšící žijící autor/ka.

JMÉNO (Le Prénom, 2010), Matthieu Delaporte & Alexandre de la Patellière

Vtipná, krutá, dojemná i chytrá hra o mužích, ženách a jejich vztazích je z rodu rychlopalných konverzaček; stojí na brilantních dialozích a vychází z faktu, že s příbuznými, partnery a přáteli je to jako s knihami: mít je doma ještě neznamená, že je máte přečtené. 

Jméno (Le Prénom) bylo první divadelní hrou této dnes již velmi úspěšné autorské dvojice. S halasným úspěchem byla v roce 2010 inscenována v Paříži; od té doby bavila diváky v téměř dvou desítkách dalších zemích. Úspěšná byla i její filmová verze.

V české premiéře ji 14. března 2015 v režii Petra Gazdíka uvedlo Městské divadlo Brno.

ZAČÍNÁME KONČIT (Le debut de la fin, 2011), Sébastien Thiéry ​

HERVÉ: Vaše žena? Ale vůbec nevypadala tak, jak jste to...
PAN BAUMAN: Varoval jsem vás, že to je spíš babička.
HERVÉ: Ale ona vůbec nevypadala jako babička. (...) Je hodně mladá..
PAN BAUMAN: Proč mi to říkáte? Proč? Můžete mě toho ušetřit, šlo by to? Děláte to proto, že jsem váš šéf? Nemáte odvahu mi říct pravdu?

 

Čtyřicátník Alain Bauman, majitel obchodní firmy, je přesvědčený, že jeho žena v poslední době nějak příliš rychle stárne. Za pět roků o čtyři desítky let. Mělo by jí být pětatřicet, ale táhne jí na sedmdesát. Místo krásné ženy vidí Bauman vedle sebe spíše babičku. Jejich manželský život je v krizi, odcizení je čím dál větší, na společný sex Alain nedokáže ani pomyslet.

Realita je ovšem možná poněkud odlišná, než se z manželova pohledu zdá. Kdo se změnil? Co se změnilo? A nebudou všechny pokusy situaci nějak vyřešit spíše směšné?
Francouzská komedie (jeden pokoj, pohovka, troje dveře) ze současnosti o (jak jinak!) vztazích mezi muži a ženami, o plynutí času, strachu ze stárnutí a ošklivosti, o (ne)schopnosti být spolu. A navíc trocha absurdity (možná přijde i Ionesco!). Zdvojení hlavní ženské postavy dává příležitost dvěma herečkám různého věku zahrát si jednu a tutéž roli - a nebo jedné herečce možnost zahrát si sama sebe ve dvou různých podobách... 

BYDLET V BAGNOLETU (Le fait d'habiter Bagnolet, 2004), Vincent Delerm

"Nejlepší je, když člověk potkává jenom dokonale neznámé lidi."

Dva mladí lidé sedí. On a ona. Sedí proti sobě u stolku v restauraci. Právě se sešli na první schůzce. Hovoří spolu. Navazují vztah. Zamilují se.

Přesto je to hra bez jediného dialogu – promluvy jsou vnitřními monology Simona a Alice, kteří před sebou uhýbají a komicky se střetávají. Vzpomínka na první schůzku je vyprávěna s časovým odstupem několika let. Z útržků jejich myšlenek prosvítá někdejší skutečnost, odhaluje se, jací jsou, jak se do sebe zamilovávají, jak…

Každý z nich si sám pro sebe přemítá o tom druhém. Oba přemýšlejí o tom, jaký je ten druhý a zároveň, jaký je každý z nich sám…

Úspěšný zpěvák a dramatik Vincent Delerm napsal milostný duel dvou mladých lidí. A také jednu dobře napsanou současnou hrou pro dva herce se zaručenou diváckou odezvou.

LIDSKÉ PŘÍBĚHY (Histoires d'hommes, 2001), Xavier Durringer

"Aby se mu vždycky postavil, tak jsem mu penis masírovala drceným pepřem smíchaným s medem. Nejdřív jsem si říkala, panebože, to ale musí bolet, to přece musí pálit. Ale je to starý recept po babičce. A co fungovalo, funguje a co funguje, bude fungovat vždycky."  

 

Lidské příběhy jsou souborem monologických textů, z nichž většina byla autorem napsána pro známou francouzskou herečku Judith Magre. Premiéra jejího scénického čtení se konala v rámci hlavního programu slavného Avignonského festivalu v roce 2002. O dva roky později - v roce 2004 - se Judith Magre osobně představila s výběrem z těchto textů rovněž českému publiku během Dnů současného francouzského divadla a dramatu Divadlo chycené za slovo / Théâtre prend la parole na někdejší scéně pražského Národního divadla v Kolowratském paláci.

Monology jsou psány pro starší herečku a hovoří o vztazích žen k mužům – reálným, blízkým, vysněným, náhodně potkaným, zkrátka ke všem mužům, kteří na tomto světě žijí. Jejich rozsah je od několika málo řádků až po několik stran poměrně epického textu. Nechybí v nich humor, objevují se v nich však rovněž narážky na historické události a společenské dění.

Chopit se jich ovšem mohou i herečky o poznání mladší...

NOC NA RUBY (La nuit à l'envers, 1989), Xavier Durringer

Muž přichází s prostitutkou do jejího pokoje. Žena má navrch, muž je nejistý, rozpačitý, neví jak se chovat. Ona ho vnímá jako nutnou práci, on je však jiný, zvláštní, trochu tajuplný. Postupem času začíná vycházet najevo, že toho ví o mladé ženě podezřele mnoho – přinesl jí vlastnoručně upečený dort k narozeninám, ví, že by měla mít malé dítě, ví, kde bydlí…

Role se proměňují, dříve sebejistá žena neví co si počít – má strach, muž se však nechová jako násilník… Celá noc, v níž dochází k setkání dvou lidských bytostí a k protnutí dvou zdánlivě nezávislých osudů, je poněkud „na ruby“. Humorné dialogy a komické situace v sobě nesou pečeť něčeho závažnějšího, hlubšího, s přibývajícím časem úsměv na rtech tuhne…
Hra byla s velkým ohlasem uvedena na studiové scéně prestižní pařížské Comédie-Française, úspěšná byla i její rozhlasová verze.

DIVADLO BEZ ZVÍŘAT (Le théâtre sans animaux, 2000-2001), Jean-Michel Ribes

“Miluji jiskření zkratových spojení, padající budovy, lidi, kteří se smekli či vyletěli – zkrátka a dobře kotrmelce. Tyhle rozkošné okamžiky nám ukazují, že svět není pevně daný a že ještě stále existují místa, kde nám realita nezavírá dveře před nosem…”

Co se stane, když mladší bratr oznámí staršímu – slavnému spisovateli, že už je chytřejší než on? Jak se vypořádá osmnáctiletá dcera s nečekaným oznámením, že se nejmenuje Monika, jak se celý svůj život domnívala, ale její otec si nedokáže vzpomenout, jaké je její pravé jméno? Co dělat ve chvíli, kdy vám nedělní pohodu naruší převratný přílet obrovského třímetrového kuličkového pera do obývacího pokoje? 

Každý z osmi příběhů staví na propracovaném dialogu, který odhaluje věci do té chvíle neznámé a kličkuje mezi slovy k překvapivým, leč umírněným pointám. A navzdory názvu se ve hře o pár zvířatech hovoří...

NEJLEPŠÍ PROFESOR (Le meilleur professeur, 2005), Daniel Besse​

Vše se točí kolem příprav projektu, který plánuje představit dvanáct nejlepších profesorů z celé země v prime-timu na nejsledovanějším veřejnoprávním televizním kanále. Cíl ministerstva školství je jasný – pozvednout prestiž pedagogického stavu. Posílit postavení učitelů ve společnosti. A tak i na jistém vzdělávacím ústavu je třeba vybrat nejlepšího z nejlepších, jenž bude reprezentovat svou instituci v celostátním klání. Nicméně i mezi zasloužilými kantory se rozmáhá žárlivost, působí na ně tlaky ze strany rodičů i zoufalství jednoho z žáků.

Daniel Besse si bere pod svůj drobnohled chyby i přednosti jednotlivých postav a ukazuje je s nemalou mírou nadsázky. Profesoři se jmenují Nosorožec, Albatros, Zebra, Gibon a prestižní ústav se honosí podobně zvířecím názvem „Lyceum Vlka Lišky“. Hra si bere na mušku současný školský systém a s patřičným nadhledem kritizuje systémové neduhy současného školství. A problémy francouzských škol se těm českým podobají čím dál více. 

CÉSAR A DRANA (César et Drana, 1991), Isabelle Doré ​

"Když se přestaneš hýbat, pot stékající z tvého čela ti vyhloubí hrob."

César a Drana je příběhem Cikánky, jíž na její cestě životem zdechne kůň. Ona s ním hovoří a za pomocí slov, za pomoci vyprávění na hranici reality a fikce, vytváří obraz minulosti své, minulosti své rodiny, ale i celého romského etnika.

Podobně jako pes, který umírá se svým pánem, je Drana paní, jež umírá a odchází za svým koněm. Příběh Césara a Drany se odehrává během chladné noci uprostřed neznámé krajiny, kde zastaví cikánský vůz. Drana vypráví svému koni Césarovi o svém životě, ve vzpomínkách se mísí pravda s výmysly, bolest s radostí, život se smrtí. To všechno v sobě skrývá její srdce.

V roce 2007 uvedla českou premiéru hry kanadské (quebecké) autorky Městská divadla pražská. Luba Skořepová hrála na Malé scéně Divadla ABC roli umírající cikánky s velkým úspěchem dlouhých osm let.

Please reload

 

© 2015 by Ludmila a Petr Christov, photos de la David Tesař - Photosky

  • LinkedIn
  • Twitter
  • Facebook
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now