“Obdivuju schopnost vaší generace poslat někoho do háje a neztratit přitom úsměv.”  

 

Rodinné vztahy nebývají vždy zcela ideální. A mezi otci a syny by se mnohdy napětí dalo krájet. Obzvláště když jeden z nich je trochu nudný politik a druhý zase ne zcela vyrovnaný malíř. Ale když se jim přihodí, že si - bůhvíproč - vymění těla a ocitnout se v kůži toho druhého, nemohou se ubránit tomu, aby spolu nestrávili možná i nejintenzivnější a nejnabitější víkend svého života. Nemluvě o tom, že otec má dělat živé interview se slavnou novinářkou, syn musí dokončit jistou zakázku, jeho snoubenka ho chce pozvat na romantický víkend a řízením osudu (s trochou dopomoci) se v synově bytě objeví též jeho matka, která jeho otce nemůže vystát. A navzdory všem těmto bizarnostem, je hra Clémenta Michela jednou z těch vlídných komedií, které nám ukazují, že stojí za to věnovat se svým blízkým a že rodina není (či by neměla být) jenom prázdné slovo. Inscenaci hry pro 3 herce a 3 herečky v premiéře úspěšně uvedlo pařížské Théâtre de la Renaissance na podzim 2019. 

„Přistup blíž, Waltere J Freemane – vždyť tady jde právě o tebe! Pojď, Waltere J, se svou výstrojí mistra lobotomie, s bodákem na led a kladívkem k tomu! Ať si tě nepouštějí do svých kaplí, na své kongresy, ti psychiatři a chirurgové, kteří si nechtějí ušpinit ruce! Ty máš, Waltere J, na své straně dva hlavní spojence velkého amerického sukcesu: fascinaci novotou a palcové titulky v novinách.“

​

Amerika! Země, kde si každý může splnit své sny! Právě to se povede Walteru J. Freemanovi, průkopníkovi lobotomie i Josephu Kennedymu staršímu, otci devíti dětí, které všechny čeká výjimečný osud. Až na Rosemary. Nebohá, nezbedná Rosemary je příliš nezvladatelná, takže se stane jednou z prvních Freemanových pacientek a dožije v ústavu. Ale říká se, že ještě dnes je možné ji spatřit, jak se toulá po amerických pláních… Hra pro Hlas Ameriky a dva herce. Něco mezi klasickým dramatem a libretem pro moderní operu. Zkrátka dobře napsané oratorium pro činoherce.

LAURENCE: Možná nás chce zabít! 

ANDRÉ: Ale ne, určitě nás nezabije. Chlápek, co se sprchuje… To není zabiják. 

LAURENCE: Určitě? 

ANDRÉ: No tak, mysli trochu… Copak si předtím, než půjdeš někoho zavraždit, dáš sprchu? 

LAURENCE: Proč ne? 

ANDRÉ: Sprcha… tu máš… aby ses umyla od krve… abys zničila stopy! Vrah se sprchuje po činu… Ne před ním! 

LAURENCE: O co mu teda ale jde? 

ANDRÉ: To já nevím… To nevím. 

 

Sébastien Thiéry není na českých scénách žádným nováčkem. Jeho hry se opakovaně objevují v repertoárech českých divadel a jedna věc v nich nikdy nechybí: bizarní situace, do níž jsou autorovy postavy hned na počátku uvrženy. 

Do života postaršího manželského páru tentokrát vstoupí mladý muž. Nejprve jim do nákupního košíku v supermarketu začne přinášet zboží, které oni nechtějí, pak jim dokonce s celým - nezaplaceným! - nákupem uteče. Posléze se, zničeho nic, objeví u nich doma: v klidu se sprchuje v koupelně. A nákup stojí v chodbě. Co je to za blázna? Kde se vzal? Co chce? 

Postupně Laurence s Andrém zjišťují, že mladý muž (Patrick) nedokáže běžně hovořit - je zjevně hluchoněmý, vyjadřuje se jen málo srozumitelnými skřeky. A přesto si k sobě postupně dokáží najít vztah. Patrick navíc tvrdí, že je jejich syn. Je ale možné, aby rodiče na svého (dnes už dospělého) syna zapomněli? Co všechno se za Patrickovým příchodem skrývá?  

Ve hře Momo (kterou by také bylo možno hrát třeba pod názvem: Hledá se máma) navíc vystupuje i slepá mladíkova snoubenka Sarah a její pes se vskutku neobvyklým jménem: Drž hubu! 

Thiéryho hra z roku 2014 se v roce 2017 dočkala též filmového zpracování (režie: Sébastien Thiéry a Vincent Lobelle). 

​

ONA: Nechceš si trochu odpočinout? Od chvíle, cos přišel z práce, jsme si hodně povídali…

ON: Já nejsem nikdy unavený.

ONA: Když má člověk rodinu, tak není nikdy unavený.

ON: Přesně.

ONA: Únava je pro lenochy. ON: A to my nejsme.

​

Sébastien Thiéry není na českých scénách žádným nováčkem. Jeho hry se opakovaně objevují v repertoárech českých divadel a jedna věc v nich nikdy nechybí: bizarní situace, do níž jsou autorovy postavy hned na počátku uvrženy. 

Do života postaršího manželského páru tentokrát vstoupí mladý muž. Nejprve jim do nákupního košíku v supermarketu začne přinášet zboží, které oni nechtějí, pak jim dokonce s celým - nezaplaceným! - nákupem uteče. Posléze se, zničeho nic, objeví u nich doma: v klidu se sprchuje v koupelně. A nákup stojí v chodbě. Co je to za blázna? Kde se vzal? Co chce? 

Postupně Laurence s Andrém zjišťují, že mladý muž (Patrick) nedokáže běžně hovořit - je zjevně hluchoněmý, vyjadřuje se jen málo srozumitelnými skřeky. A přesto si k sobě postupně dokáží najít vztah. Patrick navíc tvrdí, že je jejich syn. Je ale možné, aby rodiče na svého (dnes už dospělého) syna zapomněli? Co všechno se za Patrickovým příchodem skrývá?  

Ve hře Momo (kterou by také bylo možno hrát třeba pod názvem: Hledá se máma) navíc vystupuje i slepá mladíkova snoubenka Sarah a její pes se vskutku neobvyklým jménem: Drž hubu! 

Thiéryho hra z roku 2014 se v roce 2017 dočkala též filmového zpracování (režie: Sébastien Thiéry a Vincent Lobelle). 

FRANCIS: Celý roky jsem věděl, že se tady jednou musíš objevit. Neznám tě. Nevím, jak se jmenuješ, ale věděl jsem, že jednou se tady objevíš. Na louce, tam nahoře na kopci, je kravská jáma. Tam se házejí nemocné krávy, co umřou. O jednu mrtvolu víc nebo míň, nikdo si ničeho ani nevšimne a můžeš mi věřit, že nikomu se v tom nebude chtít hrabat. Kojoti všechno dokonale vyčistí. Takže pěkně uděláš všechno, jak říkám. Nic víc, nic míň. 

​

Tom, mladý muž, který pracuje v reklamce ve velkém městě, přijíždí kamsi na venkov. Na pohřeb svého přítele. Na farmě se o osmačtyřicet krav stará matka jeho zesnulého milence Agáta a její druhý syn, bratr mrtvého, Francis. Agáta chodí do kostela, pracuje, vaří a o sexuální orientaci svého mladšího syna nic netuší. Francis, který nejde pro ránu daleko a kdysi “to jednomu natrhl”, ovšem ví, jak se věci s bráškou mají. A svému mrtvému bratrovi je navenek až nebezpečně podobný.
Tom se postupně zaplétá do dusné atmosféry na farmě kdesi uprostřed ničeho. Mezi poli kukuřice, s jámou plnou kravských mršin na kopci za statkem, za vytí kojotů. Zkušený kanadský (resp. quebecký, a tedy frankofonní) autor Michel Marc Bouchard (*1958) nás do svého komorního příběhu nechává nahlédnout nejen během úsporných a přitom výmluvných dialogů, ale také prostřednictvím výtečně komponovaných vnitřních monologů titulní postavy Toma, s nímž krok za krokem pronikáme do vnitřního světa dalších postav. Včetně jisté Sáry, která přijede za Tomem a z jistých důvodů se vydává za Ellen. Ale proč…?
Bouchardova hra je plná emocí a přitom zůstává bytostně divadelní, obrazivá; nabízí spoustu příležitostí pro rozličná režijní čtení, má daleko k banalitě. Tom s dalšími na farmě tančí, líbá, trpí, dojí, vypráví i mlčí. A nakonec…

Hra byla přeložena do desítky jazyků a obdržela několik významných ocenění: Cenu francouzské S.A.C.D. za nejlepší frankofonní hru za rok 2012, americkou Lambda Literary Award za nejlepší hru roku 2014 a torontská Asociace divadelních kritiků jí udělila cenu za nejlepší kanadskou hru roku 2015.
Podle Bouchardovy hry natočil v roce 2013 svůj film quebecký režisér a herec Xavier Dolan (*1989), jenž za něj na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 2013 získal cenu Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.

​

​

WINSTON: Když vám postaví vaši vlastní sochu, Miss Brown, váš pohled na holuby se dost promění.

 

 

Ve své v pořadí již třetí hře se francouzská herečka a autorka Isabelle Le Nouvel (* 1973, její  druhou - a do češtiny první přeloženou - hrou je velmi zdařilá konverzační komedie Skotský syndrom z roku 2016) pustila opět do osvědčeného a divácky oblíbeného žánru: Skorpios na obzoru je povedenou konverzační hrou s historickými postavami.

Na palubě proslulé luxusní jachty “Kristina O.” řeckého miliardáře Aristotela Onasise se jednoho letního dne setkávají dva tradiční Ariho hosté: “spasitel západního světa” Winston Churchill a “božská” Greta Garbo. 

Jsme v roce 1959. Winstonovi je pětaosmdesát, Greta je o třicet let mladší. Ačkoli svůj poslední film natočila už na začátku války zůstává pro Winstona stále ztělesněním filmu jako takového a esencí absolutní krásy. Winston maluje západy a východy slunce, hodně pije a pohybuje se na elektrickém vozíčku, který mu věnoval přítel Aristoteles.

Výjimečné setkání dvou výjimečných osobností 20. století na palubě výjimečné lodi není pokusem o historicky věrný dokument: je především zábavnou rozpravou o roli umění a krásy v našich životech, úvahou o tom, jak rodinné zázemí ovlivňuje naše životy. A také upřímným vyznáním lásky a obdivu sice starého, ale stále slavného muže k ženě, kterou obdivovaly miliony a miliony mužů a žen po celém světě.

Ve skutečnosti se Winston s Gretou možná nikdy na palubě Ariho lodi nesetkali. Ale jejich setkání klidně mohlo vypadat tak, jak je v této hře vidíme. I s mladým majordomem Niklausem, který doplňuje trojici jejích herců, a humry v bazénu.

Autorčina hra může čtenářům právem připomenout jiné oblíbené, dlouho a úspěšně uváděné hry podobného typu: Picassa Jeffreyho Hatchera, Ještěrku na slunci Johna Murrela či Leni Valerie Schulzové a Romana Olekšáka.

CLAUDINE: Dej to sem. To snad není pravda, podívej, oni se líbají!

MAXIME: No jo, přesně tak, líbají se. Chlap s chlapem. A právě na základě toho se dá říct, že jsou homosexuálové.

CLAUDINE: Panebože, panebože, co jsem komu udělala, že se to musí stát zrovna mně! Proč já!

MAXIME: Stalo se to jemu. My můžeme jenom konstatovat, že to tak je, lásko.

CLAUDINE: Já nevěděla, že je homosexuál.

MAXIME: Myslíš Nikolu nebo toho herce?

CLAUDINE: Myslím Nikolu… Ale o tom herci jsem to taky nevěděla.

 

Komedie mediálně úspěšného francouzského humoristy, dramatika a populárního rozhlasového a televizního moderátora Laurenta Ruquiera (*1963). Hra pro trojici herců ve třech obrazech: tedy dvou hypotézách a jedné realitě.

Ruquierova komedie není k popukání, ačkoli její dialogy jsou svižné, vtipné a dynamické. Ruquierova komedie je sondou do života jednoho obyčejného manželského páru, který je nucen čelit nečekanému zjištění: Claudine s Maximem se na dovolené u moře z titulní stránky bulvárního časopisu dozvědí, že jejich třiadvacetiletý syn chodí s celebritou. Co s tím? Jak se k tomu postavit? Co to znamená? A proč jim vlastně Nikola nic neřekl? Možná proto, že tím, s kým se drží na fotografii v časopise za ruku, není žádná půvabná dívka, ale slavný, úspěšný a nepochybně šarmantní herec. Muž.

Od této úvodní situace rozvíjí Ruquier postupně dvě hypotézy, jak by se toto letní prázdninové ráno v hotelovém pokoji u moře mohlo vyvíjet. Nejprve dva obrazy, dvě různé verze toho, jak rodiče přijímají synovu homosexualitu. Kdo je pro? Kdo je proti? V závěrečném třetí obrazu - příznačně nazvaném “Konečně realita” - se rodiče se svým synem setkávají. A hovoří spolu. O lásce, výchově, toleranci: ale zejména o vině. 

A to nikdo z nich ještě netuší, že to nejhorší je teprve čeká.

"Hořká komedie o lásce ve stínu nenávisti."

​

Manželé Greg a Melanie pozvali svého kamaráda Jeffa na večeři. Jeffova bývalá přítelkyně Charlie, kterou pět let neviděl, se má vdávat a za svědka si vybrala Melanii. Shodou okolností se Charlie se svým vyvoleným objeví na společné večeři. Charlie ho miluje, ačkoliv své přátele předem varuje, že je "trochu jiný".

Jak moc jiný? Nechte se překvapit.

Max odešel bez rozloučení. Nikdo nevěděl, kdy přesně odešel, ani kde teď je. Až do dne, kdy se na jeho facebookovém profilu objevilo to video. Popravuje na něm klečícího muže v oranžovém hábitu.

Na střední školu je vyslána psychologická intervence, psycholožka Luise je pověřena promluvit s teenagery z Maxova okolí, hlavně s jeho kamarády, Georgem a Simonem. Každý se s událostmi okolo Maxe vyrovává jinak – někoho uklidňuje zpochybňování pravosti videa, někdo je fascinován explicitním násilím, které video zachycuje.

Rozhovory s psycholožkou přitom nemají šanci zabránit tomu, co se chystá – George a Simon se rozhodnou unést Maxovu přítelkyni Selmu. Jsou přesvědčeni, že se v ní usadilo zlo a islámský ďábel, a rozhodnou se ji vyléčit, aby také neodešla do temnoty. Celá akce je řízena školním vychovatelem Eddym, třicátníkem, který věří, že jeho jednání je správné a že jím slouží národu a vlasti.

Ale jakmile v únoscích zvítězí strach nad zdravým rozumem, nic nemusí dopadnout tak, jak si naplánovali. A možná vše dopadne ještě mnohem hůř.